Využíváme HPA traseologii pro identifikaci dokladů transportu v toulci a výrazné pedestriální mobility jejich uživatelů.

Na těle projektilů nelze očekávat tzv. primární stopy opotřebení (use-wear), neboť funkční kontakt proběhne jen několikrát, než dojde k první fraktuře hrotu a tím odstranění části povrchu, kde by se funkční opotřebení mohla kumulovat. K vytvoření traseologických stop kontaktu s měkkými organickými materiály na kamenné surovině je obvykle potřeba několika set opakování.

Na projektilech se nicméně kumulují jiné stopy dokládající jejich manipulaci. Na hrotech téměř 100 % projektilů sledujeme zaoblení a měkký lesk charakteristický pro kontakt s kůží. Vzhledem k omezené lokalizaci a charakteru předpokládáme původ v drobných pohybech hrotu v toulci šípu při kročejových vibracích. Tento předpoklad bude experimentálně testován.

Dále jsou doloženy striace paralelní s osou projektilu lokalizované v dolní třetině těla projektilu, tedy zejména na vnějších ramenech křidélek. Předpokládáme, že tyto striace vznikaly mikropohyby projektilu v upevnění, otěrem o vlákna šlach nebo lýka.

Posledním typem identifikovaných traseologických stop jsou plochy jasného ostře omezeného lesku způsobené kontaktem s tvrdým materiálem. Předpokládáme, že tyto stopy souvisí rovněž s pohybem šípů v toulci a otluky kamenných hrotů o ratiště okolních šípů. Jak doložil nález Ötziho, ve funkčním lukostřeleckém setu se v toulci transportují a uchovávají jak kompletované šípy s hroty a opeřením, tak samotná připravená dřevěná ratiště.

Domníváme se, že pohyby šípů v toulci musely být poměrně značné a předpokládáme, že vznikaly spíše při běhu krajinou, než při prosté chůzi. To by přineslo zásadní informace o významu lukostřelců v dynamických společenských procesech doby a hlavní náplni jejich činnosti. Tyto hypotézy budou experimentálně ověřovány.