Kámen
Kámen se jeví jako surovina velmi tvrdá a odolná, přesto na něm nešetrná exkavace může nechat trvalé intruzivní stopy a kontaminace. Při vyjmutí často dochází k nežádoucímu kontaktu s motyčkou. Kovové pracovní nástroje způsobují intruzivní metalické otěry na povrchu artefaktu (obr. 25, 26, 27). Částečky kovu zůstávají podél škrábance na povrchu artefaktu. Při měření chemického složení mohou deformovat skutečné hodnoty zastoupení chemických prvků. Při mikroskopické analýze mohou imitovat stopy po záměrném nebo náhodném kontaktu kamenného artefaktu s dobovými kovovými artefakty, které mají zásadní interpretační dopad. Originální metalická rezidua na kamenných artefaktech mohou indikovat způsob jejich výroby – používání měděného retušéru při tvarování šipek nebo nástrojů, způsob jejich upevnění – nýtky v otvorech nátepních destiček, nebo jejich funkci – prubířské kameny, kovadlinky, mlaty na rozbíjení rudy, brousky na kovová ostří či další okolnosti jejich používání – náhodné otěry o šperky nebo součásti oděvu nositele. Proto je velmi důležité jakýkoli kontakt s motyčkou a dalšími kovovými exkavačními nástroji vyloučit. Při finálním zaškrabování vrstev lze používat plastové náčiní, které si sice více opotřebovává než kovové, ale nezanechává žádné nežádoucí stopy. Také oškrabování hlíny z již vyjmutého artefaktu je zbytečné, a proto se jedná o zvyk, který by měl být zcela opuštěn. Zbytky hlíny nejsou na závadu.
Pokud jsou nálezy bezprostředně po vyjmutí vkládány do sáčků, je důležité, aby každý artefakt měl vlastní sáček. Když se artefakty přenáší v jednom sáčku, jejich hrany jsou v periodickém kontaktu, který vytváří transportní opotřebení. Studium původních transportních opotřebení je ale jedním z efektivních způsobů rekonstrukce rozsahu mobility konkrétních jednotlivců, jak se ukázalo u transportních opotřebení kamenných šipek, které dokládají pěší mobilitu lukostřelců v rozsahu stovek kilometrů. Důležitý je také materiál sáčku. Pokud jsou artefakty zcela suché a nedochází k opocení vlivem velkého rozdílu teplot zeminy a okolního vzduchu, může být použit plastový zip sáček. Opocení nemusí být viditelné na plochách, ale může postihovat póry a úzké škvíry v povrchu kamene, kde se právě mikrozbytky nejčastěji dochovávají (Obr. 28). Pokud existuje předpoklad, že by mohla být dochována organická rezidua nebo mikrorezidua, uložení vlhkého artefaktu do plastu způsobí jejich akcelerovanou dekompozici. V takovém případě lze doporučit zabalení do cínové nebo hliníkové folie (alobal). Okraje musí být dobře smáčknuté, aby nevznikaly mezery. Pomůže také uložení zabalených vzorků do chladničky, ne však do mrazicího boxu. Je třeba vzorky dostatečně zabalit, aby nedošlo ke kontaminaci s jiným obsahem chladničky. Plastové ani jiné sáčky s artefakty by neměly zůstávat na přímém slunci.
Povrch artefaktů, na němž se mohou dochovávat mikrorezidua, může být snadno kontaminován. Pokud jsou ponechávány nezabalené na okraji objektu až do konce pracovního dne, může docházet k akumulaci recentních pylů, částeček cigaretového popela a podobných intruzivních mikroreziduí. Povrch kamenných artefaktů není potřeba před předáním k analýze umývat. Každé namáčení vyvolává nutnost nového sušení. Pokud už se umývá, pak jen proudem vody, bez delšího namáčení, bez kartáčování, bez mnutí. Pohyb minerálních zrn tlakem po povrchu artefaktu způsobuje jemné striace, které znejasňují charakter původních znaků opotřebení. Všechny soudržnější povlaky, sintr a jiné minerální výpotky je lepší ponechat v původním stavu. Mohou pod nimi být uchována rezidua, proto je lepší je očistit až v laboratoři. Makrorezidua je také vhodnější ponechat na artefaktu bez oškrabování, v tomto případě by měl být vyloučen jakýkoli dotyk rukou bez rukavic.
Největší riziko kontaminace vzniká při primární evidenci. Evidenční údaje by měly být zaznamenány pouze na sáček. Praxe zápisu evidenčních údajů přímo na artefakty je dnes již naštěstí opouštěna. Takový zápis trvale pokrývá velkou plochu, která může být klíčová pro určení technologických a funkčních znaků. I když jsou lak a tuš odstraněny, obojí zůstává v pórech a škvírách povrchu a pro mikroskopickou analýzu je plocha trvale znehodnocena (obr. 29, 30). Podobně trvalá je kontaminace grafitem z tužky. I když z makroskopického hlediska se zdá, že nechtěnou čárku nebo přípravnou značku na povrchu kamene snadno smázneme, při zvětšení je artefakt zcela znehodnocen pro všechny optické analýzy, protože grafit odráží světlo (obr. 31). Kontaminační dopady má i používání plastických hmot na fixaci vzorků při fotografování, nechtěný kontakt s kovovými šperky při manipulaci, užívání mastných krémů na ruce při manipulaci bez rukavic atd. Přestože používání jednorázových nitrilových rukavic je při záchranném výzkumu nepohodlné, v konkrétních případech objektivně brání nežádoucí kontaminaci dat.
Kamenné artefakty, díky jejich předpokládané trvanlivosti, nebývají obvykle opatřovány konzervačními nátěry. V případě unikátního ornamentu na vnitřním povrchu nátepní destičky byla bohužel celá plocha výzdoby trvale zafixována silnou vrstvou laku, která neumožňuje žádné bližší prozkoumání. Může být pouze konstatován původ v rozdrceném uhlíku, což například vylučuje prvotní hypotézu o otisku tatuáže (Obr. 32). Na některých artefaktech vidíme náhodné kontaminace různorodými materiály užívanými v laboratořích primárního zpracování (Obr. 33). Během primárního zpracování bývají ale kamenné artefakty často slepovány. Pomineme-li běžné případy nadužívání lepidla a otisky lepidla i mimo lepené plochy (Obr. 34), pro případnou analýzu je vždy přínosné, když jsou všechny fraktury ponechány intaktní, dokud nejsou zajištěna jejich 3D topografická data a stav povrchu. Ta mohou mít významnou vypovídací hodnotu ve vztahu k mechanice vzniku fraktury. Některé fraktury mají přímý vztah k funkčnímu používání artefaktu, jiné souvisí s okolnostmi depozice, například se zřícením výdřevy komorové hrobky (obr. 35). I když vznikla fraktura nechtěně během výzkumu, je důležité tuto skutečnost zdokumentovat, protože i dnes zjevně čerstvé fraktury mohou po letech v depozitáři navětrat a sjednotit tak vzhled s původním povrchem. Pak by mohly být zaměněny za fraktury originální. Při rozlepení již jednou slepených artefaktů je obvykle již původní mikrotopografie povrchu fraktur porušená.
