Keramika
Z běžných nálezů je keramika nacházena v největším množství a nejvíce postižena předepozičním, depozičním i postdepozičním poškozením. Z běžně dochovávaných materiálu jde o nejcitlivější materiál, který snadno podléhá poškození, fragmentarizaci, je měkký, takže snadno přijímá recentní intruzivní stopy od exkavačních a dalších nástrojů, je porézní, takže snadno přijímá kontaminace. Pod dojmem obyčejnosti těchto nálezů je někdy předmětem nešetrného zacházení, nezřídka jsou střepy (zejména laiky na výzkumu) olamovány, aby se zjistilo, že jde skutečně o střep.
Na badatelský potenciál keramiky se nejčastěji díváme z hlediska typologie. Z toho důvodu jsou zejména drobné střepy bez výzdoby a typologických detailů často považovány za bezcenné, a mohou být někdy i skartovány. Přitom právě ty mohou být vyčleněny na destruktivní analýzy jako je výbrus pro petrografickou analýzu, analýzy chemického složení a další analýzy, z nichž nejžádanější jsou analýzy lipidů u kuchyňské keramiky, které je navíc možné radiokarbonově datovat.
Při vlastní exkavaci dojde nejsnadněji k mechanickému poškození rytím nebo zaseknutím motyčky. Tomu se někdy, zvláště v nepřehledné situaci nebo vnějšími okolnostmi nedá zabránit. Naproti tomu oškrabování hlíny motyčkou je zbytečné, a přitom vzniklá poškození jsou značná. V případě keramiky se recentní stopa po motyčce identifikuje obtížně, protože materiál není tak tvrdý, aby byl škrábanec provázen metalickým otěrem kovu motyčky. Mohou být snadno zaměněny na originální akcidentální striace (obr. 21). Intenzita výskytu akcidentálních striací se ale používá k rekonstrukci způsobu užívání a míře péče o nádobu v době jejího užívání. Škrábance motyčkou tedy narušují validitu takových pozorování. Kromě vlastních škrábanců může při tomto postupu dojít k odstranění původních povrchových vrstev a nánosů, ať již se jedná o pigmenty, engoby, 3D stopy tváření a úprav povrchu, příškvary, reparační lepicí hmoty apod. Nejvyšší koncentrace lipidů je hned pod vnitřním povrchem, proto oškrábání tohoto povrchu může odstranit část nejvýnosnější vrstvy tohoto typu vzorků.
Největší poškození v post-exkavační fázi způsobuje necitlivé mytí, dlouhé odmáčení a abrazivní kartáčování, které stírá všechny traseologické stopy na povrchu. Éra používání zubního kartáčku ve fázi primárního zpracování nálezů je, doufejme, za námi. Během těchto cca 10 let bylo zničeno obrovské množství keramiky pro jakoukoli analýzu. Zejména pravěká keramika z období, kdy převažovaly relativně nižších teploty výpalu, může být podobným postupem vážně poškozeny, nezřídka jsme svědky toho, že byla odebrána celá engoba a na jádru střepu zůstaly hluboké striace po štětinách kartáčku (obr. 22). Často jsou také kartáčováním zaobleny původně ostré hrany fraktur. Intenzita zaoblení fraktur je přitom jedním z hlavních ukazatelů intenzity postdepozičních formačních procesů. Přestože víme, že velká část neolitické keramiky byla malovaná, tuto malbu mimo období lengyelské kultury zachycujeme spíš ojediněle a stopově. Při šetrném zacházení s keramikou po výzkumu by tyto poznatky byly daleko běžnější. Zbytky původních pigmentů sice nemusí být pouhým okem viditelné, ale když se dochovají až do analýzy v laboratoři, mohou být rekonstruovány vymapováním identifikovaných zbytků pod mikroskopem, nebo zviditelněny použitím speciálních softwarových filtrů na pořízených 3D modelech (obr. 23).
Velké investice času a práce jsou v některých konzervátorských laboratořích věnovány slepování střepů a rekonstrukcím s využitím dosádrování. Pokud je tato praxe vyžadována zadavatelem, pak by měla následovat až po zajištění a dokumentaci všech archeologických dat. Kromě již zmíněné ostrosti a topografie fraktur jsou lomy také ideální plochou pro petrografický popis keramiky. Lehké přebroušení za mokra vytvoří plošku tzv. Nábrusu, na němž je možné popisovat keramiku v objektivních technologických kategorií. To by při důsledném využívání této levné a snadné metody poskytlo velmi solidní základnu tvrdých dat pro poněkud stagnující typologické analýzy. Mimo jiné to také spolehlivěji, než makroskopický odhad identifikuje nádoby z jedné várky hlíny nebo z jedné nádoby. Lepení také způsobuje potenciální kontaminaci pro případ využití střepu k radiokarbonovému datování. Nejčastěji používaný Herkules nebo různá vodou rozpustná lepidla na bázi klihu jsou organického původu a deformují naměřená data. V minulosti byly také různé nátěry aplikovány na dochované zbytky malby (obr. 24). Souvislý nátěr zcela zakrývá traseologické stopy, resp. vytváří falešný traseologický obraz, protože po zaschnutí sám snadno přijímá intruzivní stopy kontaktů. Dnes k takovým nátěrům není důvod, pokud by přesto měly být aplikovány, artefakt by měl před konzervací projít kompletním sběrem mikroskopických, chemických a 3D dat.