Slitiny mědi
Artefakty ze slitin mědi patří k četným nálezům v archeologických kontextech, především s příchodem doby bronzové a fenoménu deponování. Díky tomu dochází k hromadným nálezům velkého množství předmětů, či jejich fragmentů. To sebou nese i velké množství dat, které nelze během exkavace rozpoznat. Je proto nutné zacházet s tímto typem předmětů opatrně a nepodléhat nutkání okamžitého čištění.
V případech deponovaných větších či menších souborů kovových artefaktů, je vždy nejlepší logisticky zajistit odebrání v bloku a přistoupit k postupnému rozebrání až ve stabilních podmínkách (obr. 1). Pokud celý depot odebereme i s dostatečným kusem zeminy kolem něj i do hloubky, významně se sníží riziko rozpadnutí celku během manipulace a transportu a tím i riziko ztráty souvisejících dat. Pomoci si lze průběžným zpevňováním vyjmutého bloku pomocí polyethylenové fólie. Blok se poté uloží do přenosného plastového boxu. Dejte pozor ať není box zcela vzduchotěsný kvůli případné vysoké vlhkosti odebrané zeminy, zabráníte tak případné kondenzaci vody na stěnách nádoby. Rozebrání depotu přímo v terénu obvykle neumožní precizní 3D dokumentaci uspořádání předmětů a nekontaminovaný odběr všech vzorků. Data skrytá v křehkých korozních produktech mohou zmizet zcela.
Při exkavaci je nutné postupovat v preparaci artefaktu opatrně a užívat nástroje, které vyloučí viditelné i pouhým okem neznatelné poškození předmětu. Dotyk kovových nástrojů (motyčkou) během exkavace může, jak kontaminovat povrch, tak především na něm vytvořit stopy, které znemožní vyhodnocení traseologické analýzy. Recentní stopy často zkreslují, či zcela zničí původní stopy užití a výroby artefaktu a znemožní tak interpretaci samotného artefaktu. Důležité je zabránit tomu, aby byl předmět okamžitě po vyjmutí očištěn, jelikož nanesené nečistoty a zemina, ve které byl uložen, mohou obsahovat informace vázané k artefaktu, nebo k tehdejšímu prostředí (obr. 2).
Často se obáváme, že předměty ze slitin mědi podlehnou poměrně rychle korozním procesům. To je často motivem unáhlené konzervace předmětu, ke které dochází bez zajištění všech částí výpovědní hodnoty předmětu. Slitiny mědi na vzduchu vynikají poměrně dobrou odolností vůči korozním procesům. Vrstva původní koroze vytváří svým chemismem také ideální podmínky pro zachování organických reziduí (obr. 3). Nejčastěji jsou dochovány zbytky či otisky textilií, kůže, hmyzu, rostlinných i živočišných vláken či pletiv a tkání.
Jelikož se artefakty nacházely ve vlhké zemině a po vyjmutí z místa uložení tak dochází k rychlé změně podmínek, je nutné artefakty ze slitin mědi rozložit na suché místo a nechat uschnout. Pokud důkladné prosušení volně rozložených předmětů není z různých důvodů možné (vlhkostní režim, zabezpečení, prostor aj.), je potřeba urychlit přesun do laboratoře. Po vysušení se artefakty jednotlivě uloží do plastových zipových sáčků, či krabiček. Důležité je zkontrolovat, zda jsou kovy opravdu suché a nedochází k zapařování uvnitř obalu. Plastový obal by měl být proto proděravěný. U artefaktů ze slitin mědi by mohlo v opačném případě v mikroklimatu plastového obalu dojít k urychlení degradace předmětu. Velkým pomocníkem mohou být absorpční sáčky silica-gelu, které se umístí k artefaktu. To zabezpečí stálost vlhkosti uvnitř sáčku či krabičky.
V postexkavační fázi také často dochází k okamžitému zahájení konzervační praxe, tedy mytí a mechanickému i chemickému čištění. Takto invazivní zásah však není často nutný, a i pokud jej konzervátor doporučí, není natolik urgentní, aby musel být proveden neprodleně. Vždy je čas na záchranu a dokumentaci dat, která taková konzervace eliminuje. Např. v otázkách traseologie a materiálového průzkumu na měděných a bronzových artefaktech je stav původního povrchu a pasivace primárním aspektem úspěšnosti či vůbec aplikovatelnosti analýzy. Nemluvě o dochování organických reziduí a mikroreziduí, které se v původní korozní vrstvě nachází. Konzervace by proto měla následovat až po dokumentaci všech těchto mikroskopických a environmentálních dat.
Pokud chceme taková data dochovat až do jejich identifikace a dokumentace v laboratoři, veškerá nezbytná manipulace by měla probíhat v rukavicích. Moderní laboratorní nitrilové rukavice jsou velmi tenké a neomezují naše haptické a manipulační schopnosti. Vyrábí se ve všech velikostech a nejsou zevnitř pudrované. Textilní (bavlněné) rukavice zanechávají v korozních vrstvách mikrovlákna, nicméně při volbě bavlněné nebo žádné, jsou i bavlněné rukavice použitelné.
Artefakty ze slitin mědi je třeba čistit velmi šetrně. Proto je lepší ponechat čištění na specializovaném pracovišti a před analýzami a dokumentací artefakty nečistit vůbec. Mechanické čištění bez předchozí analýzy stavu dochování může způsobit fragmentaci, pokud koroze zasáhla hluboko do jádra (obr. 4), nebo ztrátu otisků či reziduích dochovaných pod zvápenatělými krustami (obr. 5). Kovové nástroje, kartáčky a další využívané nástroje navíc ničí výzdobu, původní stopy a rezidua na povrchu artefaktu a vytváří pseudostopy (obr. 6), které zabraňují interpretaci funkce, významu či např. důvodu zániku artefaktu.
Velkým limitem pro analýzy jsou také lepení a rekonstrukce fragmentárního předmětu. Avšak lepidla, především využívaná dřívější konzervátorskou praxí, nenávratně kontaminují povrch předmětu, včetně lomů. Analýza lomů představuje důležitý indikátor k důvodům původních poškození a vyřazení artefaktu, přičemž zpětně tak nelze zodpovědět otázku záměrné fragmentarizace. Díky studiu lomu lze konstatovat i způsob destrukce předmětu, je proto důležité ponechat ho v původním stavu.
Z hlediska moderní archeologické analytiky jsou nejproblematičtějšími zásahy konzervátorské práce, které mají za cíl zatraktivnit předmět pro výstavní účely, kdy je mechanicky či chemicky odstraněna korozní vrstva, často s původním povrchem, a celý artefakt je pokryt konzervačním nátěrem. Jde především o důsledky staré konzervátorské praxe. Konzervační nátěry způsobují problémy i pro jiné než jen optické analýzy, např. znehodnocují radiokarbonové datování, prvkové a fázové analýzy složení kovů, organických a jiných reziduí a korozních vrstev. Případný dekonzervační proces je pro artefakt nebezpečný, navíc informační potenciál předmětu je nenávratně ztracený. Kromě ztráty původního povrchu (a všech jeho prvků, jako např. prokovení, výzdoba atd), recentních stop na povrchu, jsou často v konzervační vrstvě pozorovány tahy štětcem a přichycení různých cizích objektů. Z hlediska traseologické a materiálové analýzy je poté takovýto artefakt nedokumentovatelný. Leskle mokrý povrch navíc nedovoluje světlu projít skrz a působí odrazy i při dalších optických dokumentací (obr. 7).