Tvrdé živočišné tkáně (kost, paroh, zubovina, ulity)
Artefakty z tvrdých organických tkání vlivem stáří a depozice mohou zvyšovat svou křehkost tak, jak postupně ubývá kolagenové složky nebo vlivem chemického složení sedimentu. Je proto důležité k jejich exkavaci a další manipulaci přistupovat šetrně.
Již při počátečním zacházení s artefakty během exkavace je vhodné užívat nástroje, které nemohou artefakt poškodit, a to jak zcela (fragmentarizace předmětu), tak i částečně (poškrábání povrchu kontaktem s motyčkou, špachtlí apod.). Dotyk kovových nástrojů s artefaktem může snadno vytvořit stopy, které by při mikroskopickém zkoumání artefaktu mohly zkreslit stopy původní a zároveň vytvořit nežádoucí stopy recentní.
Artefakty i neopracovaný osteologický materiál po vyřazení a během depozice v objektech či vrstvách a během uložení v zemině procházely tafonomickými procesy. Vlhké/suché prostředí, okusy zvířat, narušení kořenovým systémem, zvětrávání apod. mohou výrazně narušit jeho strukturu a umocnit jeho křehkost. Tomuto faktu by měl být přizpůsoben celkový přístup během jeho vyzvedávání. Zbytky hlíny mohou být ponechány na artefaktu, je bezpečnější hlínu neoškrabovat ani neodrolovat.
Po vyjmutí artefaktu ze zeminy by mělo dojít k uložení artefaktu do vhodného sáčku, pokud možno jednotlivě, aby nedošlo k recentní kontaminaci intruzivními mikročásticemi z okolí (hlavně v případě možnosti výskytu původních mikroreziduí). Do plastových sáčků by měl být artefakt vkládán pouze zcela prosušený. Neprodyšný mikrotenový či uzavíratelný zip sáček by vytvořil při vložení vlhkého materiálu humidní mikroklima, které akceleruje dekompozici měkkých organik a zároveň podporuje rozvoj a koncentraci plísňových spór a následné znehodnocení předmětu. Samotný transport předmětů z výzkumu by mělo doprovázet rovněž šetrné zacházení, které předchází minimalizaci případného poškození. Doporučujeme transport v boxech či bednách s pevným dnem a stěnami, nikoli jen v sáčcích.
Při manipulaci s předměty z tvrdých živočišných tkání je vhodné vždy využívat jednorázové nitrilové či látkové rukavice, aby se zamezilo poškození artefaktu kyselým lidským potem. I když si to neuvědomujeme, i když nemáme dojem zpocených rukou, naše ruce zanechávají na každém povrchu při dotyku výraznou chemickou stopu, kapičky potu bohatého na tuky a kyseliny. Takové stopy můžeme sledovat i na originálních artefaktech a ukazují nám tu část nástroje, která sloužila k držení v ruce bez násady (obr. 8). Pot vyleptává v kompaktě dírky a mění její povrchovou strukturu. Recentní kontakt s potem našich prstů, stejně jako s mastnými krémy, které používáme, je tedy nežádoucí.
Postexkavační fáze obvykle v prvním kroku zahrnuje omytí předmětu ve vodní lázni a očištění předmětu od usazenin kartáčkem. Tento proces je zvláště u předmětů organického původu nevhodný, a to hned v jeho několika bodech. Minerální zrna a prach fungují při mytí a kartáčování jako silné abrazivum a poškozují čitelnost originálních výrobních a funkčních stop na povrchu artefaktu. Mytí a kartáčování také odstraňuje mikrozbytky, které významně rozšiřují možnosti poznání funkce a způsobu užívání předmětů. Za předpokladu, že se na předmětu mohou vyskytovat původní mikrozbytky (př. vlasy, ektoparaziti, krevní stopy apod.), předmět nijak neočišťujeme a k expertíze ho přikládáme v původním stavu, ve kterém byl artefakt vyzvednut. Delší namáčení totiž může způsobit narušení textury a rozesychání lamel.
Právě reakce předmětu na dlouhé máčení a rychlé usušení vedou často k ukvapeným konzervačním zásahům. Všeobecně však není třeba kostěný nebo parohový materiál ničím okamžitě natírat. Pokud máte obavy z postupující fragmentace, odvezte jej do specializované laboratoře, kde přednostně zdokumentují všechny znaky na jeho povrchu a s vaším souhlasem odeberou všechny potřebné vzorky miniinvazivním postupem. Důležité je tato data zachytit před jakoukoli konzervací, protože ať jde o improvizovaný nátěr Herkulesem nebo odborný nátěr Paraloidem (obr. 9), všechny nátěry zakryjí svým lesklým filmem traseologické stopy na povrchu. Nezanedbatelným rizikem je také trvalá kontaminace, která znehodnocuje artefakt pro jakýkoli budoucí odběr vzorků. Kostěná industrie je u nás jednou z badatelsky nejvíce podhodnocených složek materiální kultury, zejména proto, že se z hlediska typologie jeví většinou indiferentní a funkčně nevyhraněné. Přitom tyto artefakty obsahují množství zcela konkrétních dobře interpretovatelných dat (odkaz na Zlechov článek), která ztrácíme hromadným natíráním artefaktů konzervačními nátěry. Přestože jsou tyto nátěry formálně reverzibilní, každá dekonzervace reálně povrch artefaktu zatěžuje a poškozuje. Proto je lépe se zcela vyvarovat jakýchkoliv konzervačních zásahů před provedením analýz.
Pokud je předmět kresebně dokumentován, nemělo by dojít k žádnému kontaktu s tužkou, která nejen že zanechává na povrchu předmětu tmavý a mastný grafit, ale v některých případech může vytvářet i recentní striace (obr. 10).
Nejproblematičtějšími zásahy jsou postupy související s evidencí, rekonstrukcí a zvyšování atraktivity pro výstavní účely. Zejména u nálezů ze starších výzkumu se potýkáme s následky psaní evidenčních čísel přímo na povrch artefaktu. Dochází k lokálnímu znehodnocení a zakrytí povrchu, které u menších artefaktů pokrývá jejich podstatnou část. Slepování a doplňování artefaktů je akceptovatelné, pokud má předmět sloužit k vystavování, přesto by bylo lepší nechat rekonstrukci až po laboratorním ohledání a dokumentaci a zároveň hledat citlivější a přesnější způsoby, než jakých býváme svědkem (obr. 11). Hojné je nadužívání lepidel, které pak vytéká ze slepené fraktury a vytváří na něm kapky, nebo hůře, je rozmazáno do okolí.
Největší komplikace ovšem způsobuje plošné lakování artefaktů. Plošné lakování je problematické hned z několika důvodů. U některých typů aplikovaných laků (patrné hlavně na artefaktech ze starších výzkumů) se setkáváme s degradací povrchu materiálu (obr. 12). Jiné svým složením znemožňují využití progresivních analýz (DNA, ZooMS apod), jelikož dochází ke kontaminaci a narušení struktury materiálu, což vede ke zkreslení výsledků. Dalším problémem je vznik fantomových traseologických stop, které zanechávají tahy štětce (obr. 13) nebo bublinky – tzv. efekt hroší kůže (obr. 14) a vlákna laku (obr. 15). Ojedinělé nejsou ani lakem přichycené cizí objekty, jimiž se povrch artefaktů kontaminoval při primárním zpracování (obr. 16) nebo dokonce originální rezidua roztahaná štětcem po celém povrchu artefaktu (obr. 17, 18). Zároveň dochází k vytvoření jednolitého mokře lesklého povrchu, díky kterému jsou veškeré původní traseologické stopy ztraceny (obr. 19, 20).
