Archeologické artefakty ve výtvarném umění

Úvod

Napadlo Vás někdy při návštěvě galerie dívat se na obrazy z trochu jiného úhlu? Hledat v nich různé podivnosti, které bychom nečekali, nebo pátrat po tom, proč jsou na obraze namalované zrovna tyto předměty? Mají nějakou souvislost? Proč zrovna na obraze od Giuseppe Arcimbolda s názvem: “oheň”, je namalovaný mimo plamenů masivní řetěz s přívěskem, nějaké roury a trubky, klubíčko příze a kousky kovu?

Než si na tuto otázku odpovíme, pojďme si zahrát hledačku. Zkuste na obraze odhalit co nejvíce předmětů, archeologických artefaktů. Je jich pět? Deset? Třicet?

Postupně Vám prozradím kolik jich je, kde se skrývají, jak se artefakty nazývají, jak se používaly a v krátkosti i jejich historii.

Jelikož jsou artefakty na obraze poskládány mnohdy přes sebe, jsou jejich výřezy spíše kusovité. Ovšem, i tohle může být pro nás výhoda. Archeolog také málokdy najde nějaký artefakt v neporušeném stavu. Nacházení archeologických artefaktů není jako návštěva obchodního domu Ikea, kam vejdete a vrátíte se se třemi hrnečky, svíčkou, kobercem a nočním stolkem. Ne, archeologové naleznou často pouze, střepy a zlomky. Poté věnují mnoho času úvahám, jestli daný keramický střep pochází z hrnce, misky, nebo poháru.

Ocílky

Na obraze vidíme hned dva zástupce železných ocílek, pozor, ne křesadel! Ocílka není křesadlo! Pojmem křesadlo se označuje kámen. Nejčastěji křemen, nebo pazourek, o který se ocílkou křeše. Tím vzniká množství jisker. Samotnou ocílkou je kousek železa, jímž se křeše o kámen čili o křesadlo.

Možná by bylo namístě objasnit si, jak se ocílky v průběhu běhu času používaly. Zaoblenou zesílenou částí ocílky se udeřilo o křesadlo, tímto nárazem se oddělily malé částečky železa, které se třením rozžhavily. Tyto rozžhavené kousky kovu jsou námi pozorovatelné jiskry. Ty po dopadu na snadno hořlavé materiály daly vzniknout ohni. Na stejném principu fungovaly i křesadlové pistole a pušky, zde křesadlo, nejčastěji pazourek vytvářel jiskry nárazem do železného plátku pokrytého střelným prachem.

Ocílky, které jsou na obraze, sice vypadají vizuálně rozdílně, ale souborně jsou tyto typy v archeologické typologii označovány jako jednoduché lyrovité ocílky. Vyráběné z ploché uprostřed zesílené kovové tyčinky.

Olejová lampa

Artefakt tvořící spodní čelist a jazyk portrétované postavy je olejová lampa. Při pohledu na ní a její umístění nás může napadnout, že slovní spojení: “...jeho plamenná slova...” dostává hned jiný rozměr.

Olej, který se používal do lamp, byl rostlinného původu. Ve středomořských oblastech se nejvíce užívalo oleje olivového, nebo ricinového. Na našem území to býval nejčastěji olej lněný nebo slunečnicový. Podstatnou nevýhodou olejových lamp byl jejich knot. Knoty olej často velmi špatně nasávaly, nebo naopak rychle hořely a následně černaly. Bylo třeba knotu věnovat neustálou péči. Popotahovat jej a průběžně zastřihovat.

Ve středověku byla olejová svítidla velmi vhodným prostředkem pro osvětlování interiérů, ale i volných prostranství. Byli hojně užívané a tak se nám dochovalo množství rozmanitých typů olejových lamp, lampiček a kahanů. Mnoho z nich vychází z antických vzorů. Olejové lampy mohly být jak závěsné, tak umístěné na nožce, či kandelábru v podobě uzavřených misek. Závěsná svítidla byla umístěna pomocí kovových řetízků na stěnách nebo stojanech. Mnohdy byli doplněné ještě leštěnými ploškami kovu. Kterým se říkalo zrcátka. Ty měly za funkci odrážet plemen a zvýšit tak svítivost olejové lampy.

V 16. století došlo u olejových lamp k technickému pokroku. Byla vynalezena lampa s nádobkou na olej posazenou o něco výše, než byl umístěn kahan. Díky tomu došlo k lepšímu přísunu hořlavé látky ke knotu. Díky tomu hořel knot rovnoměrným plamenem. Během osmnáctého století se knot olejových lamp začal provlékat skleněnou trubičkou. Opět to mělo za následek lepší hoření olejové lampy.

Svíce

Na malbě vidíme hned dva zástupce svící. Jednu drobnou bílou, umístěnou na místě oka a druhou mohutnou pěti plamennou žluté barvy jako součást krku.

Mezi první svíce můžeme zařadit textilní vlákno či dřívko namočené a následně obalené ztuhlým tukem neboli lojem. Jedna z nejstarších kamenných misek, ve které byly objeveny pozůstatky loje, pochází z doby před 17 000 lety. Byla nalezena ve Francii v jeskyni La Mouthe. Pozůstatky po použití svící jdou doložit jedněmi z prvních bronzových svícnů z doby okolo poloviny 3. tisíciletí př. n. l. nalezené na Předním východě ve starověké Mezopotámii.

Svíčky v minulosti mohli být, stejně jako dnes, vyrobeny z různých materiálů. Od toho se odvíjí jejich svítivost, délka a kvalita hoření. Ale také i cena. Svíce, které nevydávali nepříjemný zápach a čmoud, si mohli dovolit jen bohatší vrstvy tehdejšího obyvatelstva. V období vzniku malby (2. polovina 16. století) byli používány dva druhy svící.

Prvním druhem a cenově nejdostupnějším druhem svící byly svíčky lojové. Po tisíciletí byl lůj nejdostupnějším materiálem pro výrobu svíček. Od starověku byl nejčastěji používán skopový či hovězí lůj, ale bylo možné zvolit jakýkoliv lůj v libovolné směsi. Výrobou lojových svíček jako doplňkovým produktem vedle mýdla se v Evropě od středověku nejčastěji zabývali řemeslníci u mydlářského cechu. Lojové svíčky byly až do druhé poloviny 19. století vyráběny i přímo v domácnostech, ať již ze surového loje nebo ze zbytků po vyhořelých lojových svíčkách.

Lojové svíčky měly své výhody, ale i nevýhody. Mezi výhody můžeme počítat jejich cenovou dostupnost a možnost znovu využití zbytku loje. Nevýhod těchto svíček je ovšem mnohem víc. Světlo, které vyzařovaly, nebylo moc kvalitní. Svíčky velmi rychle hořely a bylo proto nutné je častěji doplňovat a měnit. Z hořících svíček rychle odkapával lůj a mohl poškodit nábytek. Při nesprávném hoření z takovéto svíčky také vycházel nepříjemný zápach způsobený plynem akroleinem. U lojových svíček, tak velmi záleženo na kvalitě loje (nejčastěji směs skopového a hovězího loje), na způsobu jeho zpracování a na použitém knotu.

Druhým druhem svíček byli voskovice. Voskovice je označení svící vyrobených ze včelího vosku. Včelí vosk byl materiál limitovaně dostupný a tedy velmi drahý. To omezovalo okruh používání osvětlení voskovicemi jen na nejbohatší vrstvy společnosti, pro významné události či církevní obřady. Ze včelího vosku zhotovovány například i svíčky sloužící k měření času. Včelí vosk byl až do 19. století považován za nejlepší materiál k výrobě svíček.

Ve středověku a raném novověku byl včelí vosk ve střední Evropě považován za mimořádnou surovinu. Jednou ze zajímavostí je i informace, že se včelí vosk objevuje mimo jiné také jako jedna z forem placení poplatků v řemeslnických ceších. Tato forma placení bývá označována jako „plat ve vosku”.

Až do 14. století, přesněji do roku 1342 byl v českých zemích svíčkaři zpracováván pouze včelí vosk přírodní barvy. Už v této době, ale byly známy i svíce z bílého vosku. Jednalo se o obyčejný včelí vosk bělený na slunci. Způsob výroby bílého vosku, byl známý jen v Itálii. Do okolních zemí byly dováženy už hotové svíce.

Šňůra

Tento artefakt, vypadající jako pečlivě smotané klubko příze, které má babička v košíčku u křesla a každé Vánoce nám z něj uplete kousavý svetr v barvě nahnilé meruňky, který si poté bereme na její narozeniny, aby měla radost, bychom na obraze ze 17. století nečekali. Babička přece tak stará není. Nebo je to elektrikářský drát, který nám naše morče překousalo a vyhodilo tím pojistky v celém bytě?
Ani jedna z těchto možností to ovšem není. Z množství artefaktů, které to můžou být, je to jen jeden. Je to doutnáková šňůra.

Doutnáková šňůra je totéž jako šňůra zápalná. Od 15. století jí můžeme pozorovat jako součást střelných zbraní. Její umístění bylo v oblasti spouště

Pistole/Puška

Z obrazu není moc rozeznatelné, jestli se jedná o pistoli nebo o pušku. Zvláště když nejlépe rozeznatelná je jen hlaveň. V levém dolním rohu je sice část jakéhosi hnědého artefaktu, který by mohl být pažbou pušky. Puška by poté ležela přes menší dělo. Ale je dost možné, že je to jen pokračující hlaveň menšího z děl. Část, která by nám dala jednoznačnou odpověď na tuto otázku, je nám ovšem skryta za dalšími artefakty naaranžovanými na zátiší…

S jistotou ovšem můžeme říci, že se podle hlavně a přítomného nabijáku jedná o předovku. Předovka je palná zbraň. Konstrukčně jednoduchá známá v Asii už od 10. století. V Evropě se začínají na bojištích objevovat v průběhu 13. století, ovšem už s kovovými hlavněmi. Jeden z největších rozmachů zažili střelné zbraně za období renesance.

Říkáte si, na jakém principu předovky vlastně fungovaly? Do hlavně se nasypala část střelného prachu. Nabijákem (ta kovová tyčka pod hlavní) se udusal. Vložila se ucpávka, znovu se udusalo, následovala kulka, dusání a další ucpávka následovaná dusáním. Ucpávky měli za úkol, aby se střela před výstřelem v hlavni nepohnula, nebo dokonce nevypadla. Dalším úkolem bylo omezit únik plynů vznikajících při hoření střelného prachu. Energie těchto plynů vystřelí projektil z hlavně.

Musíme si, ale přiznat, že taková to manipulace s předovkou nebyla zrovna dvakrát bezpečná. Zejména v boji, pro vojáka znamenalo střílet opakovaně v krátkých intervalech. Střelec tedy sypal střelný prach do hlavně, která byla horká. Nejen, že si o ní mohl popálit dlaně, ale hlaveň po výstřelu mohla obsahovat žhavé povýstřelové zplodiny z předchozího výstřelu, které se mohly kdykoliv vznítit a vojáka poranit. Voják také musel během nabíjení odhadnout správné množství střelného prachu.

Dělo

Na obraze jsou umístěná dvě děla. Jedno větší a jedno menší. Ale je to opravdu dělo? Dělo je souhrnný termín pro dělostřelecké hlavňové zbraně. Lze je rozdělit na houfnice a kanóny.

Houfnice jsou děla pro nepřímou palbu, charakteristické svou krátkou hlavní. S houfnicemi se setkáváme už za dob husitských válek. Houfnice byly určeny pro střelbu „do houfu“, jejich hlavním cílem byla pěchota. Naopak kanóny jsou děla pro přímou palbu. Mají snadno rozpoznatelnou dlouhou hlaveň. Hlavním cílem kanónů byli jednotlivé cíle.

Jak už jsme si řekli, u palných zbraní bylo nabíjení během bitvy dost nebezpečné. U děl se z tohoto důvodu hlaveň vždy po výstřelu protahovala vlhkým vytěrákem. Díky tomu byly z hlavně vymeteny zbytky střelného prachu. Do děl se nabíjely nejprve kamenné a později železné kule.

Prachovnice

Prachovnice je nádobka sloužící k uchovávání střelného prachu. Aby střelný prach správně fungoval, je potřeba jej uchovávat za určitých podmínek. Jednou z nejzásadnějších je, aby střelný prach nenavlhl. Proto byl kladen velký důraz na nepropustnost materiálu, z kterého byly prachovnice vyráběny. Materiály sloužící k výrobě prachovnic byly rozmanité. Zvířecí roh převážně kravský, jelení paroh, dřevo, kůže, nebo mosaz. Užívaly se i exotické materiály jako byla želvovina, slonovina či perleť. Kromě rozmanitosti materiálu bylo možné ozdobit prachovnice rozličnými motivy a způsoby: řezba, malba, inkrustace, intarzie či email. Vše záleželo jen na majetnosti zadavatele a šikovnosti řemeslníka. Každá prachovnice byla doplněná na jedné straně výsypnou kovovou trubicí, s jejíž pomocí se střelný prach dávkoval do hlavní palných zbraní.

Řád zlatého rouna

Mohutný řetěz s přívěskem beránka, který je umístěn kolem krku portrétu, není žádný šperk slavného rapera. Je to řád zlatého rouna. Tento řetěz správně nazývaný “kolana” se na portrétech šlechticů po polovině 14. století vyskytuje celkem často. Málokdy, však bývá takto pěkně, zblízka a v detailu zobrazen. Často bývá zpodobňován jen jako chumáč zlatých oček v širokém pásu. A přívěšek už ovci nebývá podobný skoro vůbec. Buďto bývá zobrazena jako kudrnatá podkova s vývalkem na jedné straně, nebo jako kočka, kterou se snažíte zvednout, protože rouno je již stažená kůže z ovce.

Když jsme si tento artefakt takto krásně popsali, pojďme si o něm něco říci. Řád zlatého rouna je rytířský řád, založený roku 1430, a jako spolek rytířů organizovaný po vzoru duchovních rytířských řádů. Později byl stále více privilegovaným a byl udělován velmistrem jako odměna za zásluhy.

Kolana s odznakem rytíře Řádu zlatého rouna se skládá z 28 zlatých kuliček pokrytých černým emailem s bílými tečkami. Symbolizující křesací kameny. Z kamenů na obě strany šlehají krátké zlaté, červeně smaltované plaménky. Mezi křesadla jsou vloženy dvojice navzájem spojených nám už tak dobře známých lyrovitých ocílek, po obou stranách mají dvě ouška k pohyblivému připojení na kameny. Kolana byla až do vlády císaře Karla V. jediným řádovým odznakem a rytíř byl povinen ji nosit jej za všech okolností. Kolana se nenosila na krku, ale na ramenou. Aby při pohybu nesklouzávala, byly na oděv přišívány drobné úchytky, často v podobě gombíků, za které se kolana zachytávala. Ovšem, takové množství zlata nosit neúnavně na těle bylo časem namáhavé a nepohodlné. Nakonec bylo rozhodnuto, že řetěz pro svou velkou váhu bude vyhrazen výhradně ke slavnostním příležitostem a na běžné nošení nahrazen červenou hedvábnou stuhou doplněnou odznakem beránčího rouna visícího z křesacího kamene v plamenech.

Možná jste se na začátku sami sebe ptali: “Co dělá řád zlatého rouna na obrazu zaměřeného výhradně na artefakty spojeného s ohněm?” Věřím, že teď, už symboliku ohně v tomto “šperku” vidíte.

Zajímavost na závěr: Udělený odznak zůstává majetkem rytíře, ale kolana je jen propůjčena a po smrti se musí vrátit řádu.

Oheň

Jako ta pověstná červená nit se celým obrazem táhne jeden jediný motiv: oheň. Všechny artefakty propůjčené tomuto obrazu měly něco společného s ohněm. Ať už to byly artefakty sloužící k rozdělávání ohně, k jeho udržování, nebo si jej propůjčovaly, aby správně fungovaly. A v neposlední řadě měly v sobě oheň ukrytý jen v náznaku, symbolu a významu jako takovou malou hádanku. Dovoluji si tvrdit, že vytvořit oheň za použití artefaktů s ním spojených je naprosto úžasná idea.

Autor obrazu

Bylo by fér, říci si něco o autorovi obrazu, když už jsme si k našemu článku vypůjčili jeho dílo…

Autorem této olejomalby je Giuseppe Arcimboldo žijící v letech 1527 - 1593. Arcimboldův typický výtvarný projev je snadno rozeznatelný. Obrazy jsou složené jako koláž z různých kusů ovoce, zeleniny, zvířat a předmětů. Ty jsou poskládány tak, že nakonec tvoří portréty dalších osob. Arcimboldo se však zabýval i klasickou portrétní tvorbou, nicméně protože byl oblíben hlavně pro svoje neobvyklé portréty, téměř žádná jeho klasická díla se do dnešní doby nezachovala.

Arcimboldo se řadí mezi nejvlivnější a nejznámější malíře na císařském dvoře Rudolfa II. Jeho kariéra je, ale započala už s Rudolfovým předkem císařem Maxmiliánem II. Giuseppe Arcimboldo při svém působení na císařském dvoře nejen že maloval množství obrazů, ale k jeho povinnostem patřilo i navrhování výzdoby na císařských slavnostech.

Mezi Arcimboldova nejznámější díla, která se často objevují i jako ilustrace v učebnicích dějepisu patří portrét Rudolfa II. jako boha Vertumna nebo cyklus čtvero ročních období a živlů. A právě z cyklu čtvero živlů namalovaných roku 1566 je i námi probíraný obraz: Oheň.

Signatura (podpis) Giuseppe Arcimbolda je na obraze v pravé dolní části na větším z děl.

Současnost

Dnes tento obraz nalezneme v kunsthistorickém museu ve Vídni. Pokud Vás trápí, že se do Vídně jen tak lehce nedostanete, nezoufejte. Sbírky Vídeňského muzea jsou dobře digitalizovány a můžete si obraz prohlédnout přímo z pohodlí vašich domovů. Pro usnadnění hledání připojuji i odkaz, který vás přenese přímo k online verzi obrazu ve velmi dobré kvalitě.

Na obraze jste měli možnost objevit ještě více artefaktů, jejichž funkce je jasná. Lopatka na střelný prach, střelný prach, dělová koule, svícen, uhlí, dřevěné roští, sláma, chomáč koudele. Určitě sami dokážete určit, jak se tyto artefakty používaly, nebo k čemu sloužily. Sami si k nim zkuste vyhledat více informací.

Co říci závěrem? Snad jen dívejte se na obrazy pozorně. Každý umělec maloval to, co znal, co viděl kolem sebe. Můžeme na nich pozorovat a nacházet mnoho předmětů, které dnes neumíme identifikovat.

Je to jako když jsme donuceni při jarním úklidu uklidit si po dlouhé době v pokoji. A v šuplíku stolu najdeme záhadný předmět. Převalujeme jej v ruce, zkoumáme ze všech stran. A snažíme se si vzpomenout, k čemu asi slouží a proč ho vůbec v tom šuplíku máme?

Podobné otázky, které se nám táhnou hlavou při nahlížení do vlastního šuplíku, si můžeme klást i při pozorování obrazů. Co je to za předmět ležící na stolku v temném rohu obrazu? Je to něco cenného, co bylo tak jedinečné, že se tím chtěli na obraze pochlubit? Symbolizoval něco? Nebo to je obyčejný předmět, který tam jen zapomněli?

Když si tyto otázky začneme klást, může nám návštěva galerie přijít hned mnohem zábavnější a na školních exkurzích v galeriích si rázem najdeme i jinou zábavu, než polehávání na překvapivě pohodlných křesílkách a braní veřejné wi-fi, abychom si do příběhu dali fotku nás dumajících před obrazem a zbytek návštěvy věnovali vybírání vhodného popisku a hudby.