Říše založená na nefritu

25. 5. 2021 Valerie Sládečková

Dynastie Chan (206 BC – 220 CE)

Jedna z nejmocnějších civilizací ve starověkém světě, čínská dynastie Chan (Han dynasty), založena Liu Bangem (později Kao-cu císář říše Chan), dosáhla hlubokého kulturního a uměleckého vlivu, technologických vylepšení a vojenské síly. V průběhu nepřerušené čtyřsetleté vlády 29 císařů, tato dynastie reprezentuje první „zlatou éru“ vývoje v Čínské historii, dobu, kdy rozdílné etnické skupiny zažily stabilitu, sociální rozvoj a harmonii. Vynálezy dynastie Chan jsou to, co udělalo Čínu Čínou dnes. Chanové vynalezli a objevili mnoho věcí, včetně slunečních hodin,magnetických kompasů, tkalcovského stavu, papíru, hedvábné stezky, trakaře, litiny, horkovzdušného balónu a seismografu.

Staří Číňané neměli diamanty a jako symbol císařské autority, ctnosti a posvátné moci používali nefrit, a to v průběhu mnoho dynastií: Qin, Han, Sui a Tang. Existuje mnoho legend, které vypráví o spojení mezi Čínou a Nefritem, který je nazýván YU nebo také „ta nejmilejší věc“. Pro Chany se nefrit stal kouzelnou složkou receptu na nesmrtelnost, a tak byl využíván v pohřebních rituálech.

Chanská elita stavěla bohatě vybavené hrobky, aby v posmrtném životě bylo o každou potřebu postaráno. Běžné nádobí, kuchyňské náčiní, královské symboly, zbraně a dokonce hygienické potřeby.  A šlechta nešetřila ani na uchování pozemských potěšení – jídlo, hudba, víno i sex – v očekávání posmrtného života, který překoná tento svět.

Artefakty, které bych vám v tomto článku ráda ukázala, byly vykopány z královských hrobů v provincii Ťiang-su (Jiangsu), většina z mauzolea Liu Fei (oficiálně Král Daohui státu Qi, syn císaře Kao-cu). Na počátku roku 2009 smrt 4 vykradačů hrobů přitáhla pozornost místního vedení k venkovské lokalitě – kamenolomu na hoře Dayun. V následujících 2 letech archeologové prozkoumali 3 velké hrobky, 13 služebních hrobek, dvě jámy se zbraněmi a dvě vozové jámy obsahující víc než 10 000 artefaktů.

Exhibice těchto nálezů, která v tomto seskupení cestuje mnohdy po světě, ale přebývá rozdělena v čínských muzeích ve městech Xuzhou, Nanjing a Yizheng – všechny nacházející se v provincii Ťiang-su (Jiangsu), bývá rozdělena do tří hlavních témat:

I. Věčné štěstí bez konce (Everlasting Happiness Without End, 長樂未央)

Objevují se zde objekty, které demonstrují luxus, pokročilou technologii a propracované dekorace, které si chanská elita užívala v běžném životě.

Rituální set zvonů, hudba byla opora dvorních oslav a set zvonů jako tento by byl součástí takového starověkého hudebního souboru. Skládá se z 19 individuálních zvonů, obsahuje speciální rámečky zdobené zobrazeními mýtických bytostí, motivem dračích dvojčat a disky s otvory. Tyto disky vyrobené ze stříbra mají jemné rytiny vznášejících se mraků s ptáky a zvířaty. Celý soubor je podepřen dvěma bronzovými stojany ve tvaru ležících velbloudů.

Picí set pro dva, soukromé sešlosti jako picí večírky ve dvou až třech mužích, byly pro chanskou elitu, jejichž scény jsou vyobrazeny na uměleckých dílech této doby, běžné.

Koštýř, používaný a podobný, jako ty dnešní. Používal se pro nalévání vína během banketů. Tato nádoba je ozdobená zlatými a stříbrnými inkrustacemi a malými kousky drahých kamenů.

II. Trvalá vzpomínka bez selhání (Enduring Remembrance Without Fail, 長毋相忘)

Tato část obsahuje osobní věci, jakožto toaletní potřeby, zrcadla, umyvadla, kadidla a dokonce i faly.

„Forget me not“ přezky z opasku s háčkem ve tvaru draka. Tyto háčky typicky používány na utažení opasku či nošení malých věcí u pasu, byly velmi populární. Ale tento háček je výjimečný tím, že drží romantické tajemství – rytiny na jejich vnitřní straně píší „forget me not“ a tyto dva háčky mohou být spojeny, představující přání věrnosti a lásky. Tento nález byl odkryt v hrobce konkubíny přezdívané Chunyu Baby – a existují dva scénáře, pro vysvětlení obou háčků nalezených v jejím místě odpočinku. Mohla si nachystat háček pro krále Jiangdu, ale neměla šanci mu jej předat, anebo mohly být tyto dvě polovičky přezek sjednoceny, když král svůj háček umístil ke své milované po její smrti.

Toaleta, tato 2000 let stará pokročile navrhnutá toaleta poskytovala pohodlí tomu, kdo si na ní sedl – dva vyvýšené kameny, kamenná deska na opření a po pravé straně opěrátko na ruku. Voda mohla jámu vypláchnout a vše putovalo do kanálového systému. Tyto toalety byly stavěny v hrobkách elit, aby zesnulému umožnily používat jej v posmrtném životě.

Falus, nálezy těchto objektů v hrobkách šlechty z dynastie Chan nejsou neobvyklé. Leštěný povrch tohoto, indikuje, že nebyl určený pouze pro pohřební výbavu, ale byl před vložením do hrobu používán. Občané Chan byli zaujati Taoistickým uměním ložnice a věřili, že řízeným stykem mohli pomoci dosáhnutí zdraví a dlouhověkosti. A jelikož Chanové se starali o to, aby i zesnulý mohl naplnit veškeré potřeby i v posmrtném životě, archeologové mají možnost odkrývat tyto osobní věci.

III. Věčný život bez limitu (Eternal Life Without Limit,長生無極)

Tato poslední sekce obsahuje představu o posmrtném životě. Chanská elita byla fascinována nefritem a věřila, že jeho síla dokáže ochránit tělo před rozkladem. Byli pohřbívání s přehnaným množstvím vynikajících nefritových kousků v podobě nádobí a dekorativních ozdob.

Věštecká deska, tato lakovaná věštecká deska byla používána pro konzultování důležitých životních události, jako vedení bitvy nebo výběru data svatby. Tato deska – reprezentující zemi, byla pravděpodobně používána s další deskou, reprezentující nebe, aby rozluštila souhru kosmických sil yin a yang. Pokrytá černým lakem, popsaná červenými čárami a znaky, jež představují složitou kosmologii.

Nefritový oblek, chanská královská rodina byla často pohřbívána ve speciálně ušitých oblecích z nefritových destiček, aby ochránili těla do posmrtného života. Záleží na velikosti těla, ale průměrně mohl dokončený oblek obsahovat až 2 500 nefritových destiček čtvercového, trojúhelníkovitého, kulatého či půlměsíčitého tvaru. Oděvy byly sešité zlatem, stříbrem nebo bronzem pro bližší určení nositelova statusu. Jelikož byly tyto obleky terčem vykradačů hrobů, jen málo se jich dochovalo kompletních z asi 60 královských hrobek. Tento obnovený oblek patřil královně království Ťiang-su, která zemřela krátce před králem.

Nefritová rakev, králova rakev je ochranou jak pro jeho tělo, tak pro jeho duši v posmrtném životě. Za použití nefritové rakve spolu s nefritovým oblekem a dalších vnitřních a vnějších „rakví“ by královo tělo mělo dostat mnohovrstvou ochranu. Vzhledem k raritě tohoto typu pohřbení, byl tento způsob pravděpodobně nejextravagantnější a nejkvalitnější způsob pohřbu, užívaný pouze nejvýše postavenou elitou.

Jejich hlavy spočívaly na nefritových polštářích a jejich uši a nosy byly nacpané malými sloupky nefritu, aby se zabránilo úniku jejich životně důležitých esencí. Je pravděpodobné, že nefritové články byly také ze stejných důvodů vloženy do jejich úst, rukou a análních otvorů.

Chápání posmrtného života v dynastii Han

Smrt byla nejprve chápána, jako oddělení těla od jeho dvou duší, z nichž jedna byla animální a druhá intelektuální povahy. Na konci dynastie Chan byla uznávána již jen jedna. Také mizí koncept nesmrtelnosti, neboť magickému taoismu (taoismus označuje filozofickou školu založenou na textech o cestě a ctnosti) s jeho taoistickou alchymii se začíná dostávat větší pozornosti a pomalu tak začíná ovlivňovat koncept nesmrtelnosti. Tento vliv je nejsilnější až na konci období chanského impéria a v následujících dynastiích.

Vždy ale zůstával jeden koncept stejný-kult předků. Toto myšlení provází i moderní Čínu.

Číňané původně nevěřili ve věčnou existenci duše, neboť podle představ živých, po smrti člověka jeho duše hun a po postupně slábnou, rozpustí se v prvotní energii qi. Hun je spirituální složkou duše, která řídila činnost člověka, a to zejména jeho intelektuální činnost. Na druhé straně po je zodpovědná za tělesné funkce člověka. Mají udržovat harmonii v člověku a udržovat jej na živu a jsou tedy spojeny v jeden celek s tělem.

Duše „po“ odchází pod zem, přičemž zůstává poblíž mrtvého těla a vyžaduje péči pozůstalých-pro zajištění klidného odpočinku, pokud nedostává péči, může se vrátit zpět a škodit-tehdy se ji říká gui.

Duše „hun“ se vydává na dalekou cestu, při které ji hrozí nebezpečí, že ji pozřou zlí duchové. Proto se okamžitě po smrti člověka jeho příbuzní snaží přivolat duši zpět, aby člověk "obživl" a duše se nemohla vydat na tuto nebezpečnou cestu. Podle staré víry, duše obyčejných lidí, jenž je slabá, po smrti odlétá směrem na sever, a proto ji pozůstalí volali zpět obráceni tváří k severu. Duše mužů mimořádných schopností byla ale natolik silná, že se po smrti mohla vydat na kteroukoliv světovou stranu, a proto když je volána zpět (zpravidla jménem), obřad se provádí do všech světových stran.

Během obřadu byla také nahlas vyslovována nebezpečí, která na duši číhala v podsvětí, v naději, že se zalekne cesty a navrátí se zpět do svého těla. Poté byla duše lákána k návratu tím způsobem, že byly vyjmenovávány rozkoše, které může zpátky na zemi okusit.

Obřad přivolání duše má svůj původ v nejstarších náboženských představách Číňanů. Duši byl zároveň při volání nabízen oděv zesnulého. Obřady popisují přivolávání tímto způsobem:

„Přivolávač duše vezme obřadní roucho mrtvého, sešije jeho spodní a horní část a pak si jej přehodí přes levé rameno tak, aby límec roucha dosahoval k jeho pasu. Po té vystoupí na střechu po žebříku, opřeném o východní konec přední stěny domu, kde se obrátí k severu, rozloží před sebou přinesené roucho a třikrát silným hlasem zavolá jméno zesnulého a dodá: „Hej, vrať se!“ Když toto je vykonáno, podá roucho svému pomocníkovi na zemi, který jej uloží do schránky a odnese do domu, kam vstoupí po východním schodišti. Pak vejde do pokoje, kde leží tělo zesnulého, a položí na něj roucho. Přivolávač duše mezitím sejde ze střechy na západním konci zadní strany domu.“

Koncept podsvětí od období Východního Čou až Východního Chanu

Nejvyšší bytostí podsvětí byl Pán Taishanu, Pán podsvětí, Posel nebes a země, atd., jméno této bytosti se lišilo na základě doby a provincie, ale všechna byla synonymem pro stejnou bytost.

Jak si číňané období dynastie Chan představovali život v podsvětí, nám předkládá Wang Chong:

 „Tedy obyčejní lidé, na jedné straně, mají tyto pochybné argumenty, a na druhé straně slyší různé historky a zjišťují, že mrtví z jejich hrobek vstávají a obcují s nemocnými lidmi, jejichž konec se blíží. Věří tedy v toto a představují si mrtvé jako živé. Litují je pro jejich osamělost v hrobech, opuštěnost jejich duší bez společnosti, pro fakt, že jejich mohyly jsou uzavřené a prosty obilí a dalších věcí. Proto tito hlupáci slouží mrtvým tělům v rakvích a plní je jídlem, aby potěšili duchy. Tento zvyk se tolik zakořenil a zašel tak daleko, že lidé často ničí své rodiny a využívají všechny prostředky jenž mají, kvůli rakvím mrtvých.

Během období Východní Čou (770–256 BC) a období válčících států, pro které jsou písemnosti relativně hojné, existovaly pro podsvětí dva pojmy - Žlutý Pramen a Temné Město.

Termín Žlutý Pramen (huangquan) byl pravděpodobně odkazem na podzemní vodu, která byla metaforou pro podsvětí. Zuo zhuan (Cuoův komentář), dílo, které souvisí s historickými událostmi z období východního Čou, si uchovalo příběh, který se týká této myšlenky Žlutého Pramenu. Vévoda z Čou byl naštvaný na svou nevěrnou matku a slíbil, že ji už nikdy v životě neuvidí se slovy „nepotkáme se, dokud všichni nedosáhneme Žlutého Pramene“ (tj. Podsvětí). Později, když litoval svého hněvu, vykopal podzemní tunel, aby se s ní setkal, protože tunel měl dosáhnout Žlutého Pramene. Podzemní tunel je jednoznačně náhražkou hrobky nebo podsvětí. Co přesně bylo ve Žlutém Prameni, však není uvedeno.

Termín Temné Město (youdu) se poprvé objevuje v Chuci (Písně jihu), které napsal slavný básník Chu Qu Yuan (c. 343–277 BC). V kapitole s názvem „Vyvolávání duše“, která popisuje duše vyvolávající rituál, básník napsal: „Ó duše, nechoď dolů do Města Temnoty, kde Pán Země pobývá, devětkrát stočený, se strašnými rohy na čele a velkým hrbatým hřbetem a krvavými palci, pronásledující muže, s rychlými nohami: Tři oči má v tygří hlavě a jeho tělo je jako býčí “(Hawkes, 1959, s. 105).

Tady vládl Temnému Městu Lord Země (Tu Bo), zlověstně vypadající rohatá krajta. Takový popis prozrazuje určitou averzi vůči posmrtnému životu, protože Temné Město zjevně nebylo žádoucím místem pro duši mrtvých. Také o tomto Temném Městě se ví jen málo. Temnota je ve skutečnosti vlastnost často připisovaná světu mrtvých. Staří Mezopotámci věřili, že svět mrtvých je temné a chladné místo, kterému vládnou božstva Ereshkigal a Nergal. Židovský She'ol, také temné místo, které úzce souviselo se starodávným mezopotámským pojetím podsvětí. Staří Řekové pojali podsvětí jako ponuré místo, kde duše mrtvých existují v bledé a stínové podobě. Myšlenka temnoty čínského podsvětí, Temného Města, je zachována až do období východního Chanu (25–220 CE). Pohřební text z východního Chanu uvádí, že zemřelý „se připojil k dlouhé noci, aniž by viděl slunce a hvězdy. Jeho duše přebývala sama, vrácena dolů do temnoty.“