První české království a jeho otisk v archeologii
Od nepaměti nás dějiny učí, abychom jako správní Češi, národ s dlouhodobou tradicí, měli na paměti krále Karla IV. Nebudu jistě moc přehánět, když řeknu, že Karel se pamatuje lépe než Vratislav. Je všeobecně známo, že činy činí člověka slavným. Proč se potom první král Čechů z našich myslí tak snadno vytrácí? A je to tak správně? Možná.
Vratislav získal královský titul za věrnost a zásluhy císaři Jindřichovi IV. proti papeži Řehořovi VII. v boji o investituru. Císařem propůjčená a českými předáky více trpěn, než vítaná hodnost se vymkla říšským i domácím zvyklostem z rukou. Nejvíc pocítili křivdu čeští velmoži, neboť nového vladař volili tradičně oni. Podle mnohých kritiků první korunovace českého krále přinesla větší podřízenost císař než domácím voličům. Dohromady tedy nikdo v 11. století netušil, zda Vratislava pokládat za řádně pomazaného vládce nebo říšského knížete s nadstandardními vztahy s císařem. Dodnes je Vratislavova korunovace zastíněna mnohými otazníky v myslích historiků. Velkou zvědavost rovněž budí vyšehradská kapitula, kterou nechal Vratislav II. postavit možná na truc, možná z důležitého důvodu.
Jak to s prvním králem Čechů tedy bylo?
AD FONTES
Kosmův příběh Čechů doposud u mnohých vyvolává obdiv, ale i rozpaky. Je tomu tak u nevídané události Vratislavovy korunovace. Svatovítský děkan ji doslova odflákl pár řádky a čtenáři zamlčel, proč byl Vratislav II. roku 1085 prohlášen za vládce Čech a Polska. Bez velkého nadšení se zmínil i o korunovaci, která měla proběhnout na dvakrát. Poprvé na slavné synodě v Mohuči, kde Vratislav obdržel královskou čelenku (podle Kosmy „neznámou“ tretku) a právo nosit ji o velkých svátcích. Poté 15. června 1086, kdy přijal se svou manželkou královskou korunu z rukou trevírského arcibiskupa Egilberta. Svatovítský děkan nešetřil inkoustem, jen aby prokázal, jakým darebným mužem Vratislav II. byl. V raném věku se údajně děsil staršího bratra Spytihněva a strach a nedůvěra řídily Vratislavovy kroky i v roce 1068. Po smrti biskupa Šebíře doporučil za nástupce svého kaplana Lance, přestože věděl, že k převzetí úřadu se s nadšením chystá jeho mladší bratr Jaromír.
Možné důvody přesunu na Vyšehrad
V učebnicích se často dočteme, že Vratislav II. opustil Pražský hrad proto, že byl rozhádaný s bratrem Jaromírem. Bylo tomu skutečně tak? Vratislav možná chtěl z Vyšehradu učinit soukromou rodovou rezidenci. Zde nám může posloužit Kosmova poznámka, podle níž Vršovci pronásledovaný Jaromír (strýc Vratislavova otce Břetislava I.) se uchýlil na Vyšehrad. Podle Thietmara se Jaromír provolal pánem na Vyšehradě, čímž mohl naznačit, že se přihlásil k rodovému dědictví (Wihoda, 2015, 165). Další rozměr získává Vyšehrad v okamžiku, kdy zde Vratislav II. zakládá rodové nekropole. S tímto mohla souviset kronikářova poznámka, že Vratislav nechal vystavět kapitulní chrám „za duši svou, své choti i svého potomstva.“ Tento fakt rozhněval konzervativního Kosmu. O Vratislavovu úmyslu napsal, že nectí rodové tradice, neboť vládci Čech byli odjakživa pohřbíváni na Pražském hradě. Zde je na místě uvažovat o tom, že se Vratislav II. mohl nechat inspirovat při zakládání vyšehradské hrobky příkladem biskupského dómu ve Špýru. Dóm byl založen císařem Konrádem II. kolem roku 1030 jako rodové pohřebiště sálské dynastie. Vratislavova budovatelská činnost na Vyšehradě nesměřovala ke snížení Pražského hradu ani k vytvoření vzájemné opozice mezi oběma sídly. Pražský hrad byl hlavním sakrálním i politickým centrem a jediným sídlem, které mohlo panovníkovi poskytnout legitimní moc. V závěru lze tedy říci, že Pražský hrad sloužil jako politické a sakrální centrum, kdežto Vyšehrad sloužil jako rodové sídlo. Dokladem toho, že Vratislav obě centra odděloval a respektoval, byla Vratislavova korunovace v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, nikoliv na Vyšehradě.
Vratislavův Vyšehrad
První a nejspíš největší proměny se Vyšehradu dostalo za doby vlády Vratislava II. ve druhé polovině 11. století. Tehdy nad řekou vyrostl palác z kamene, byla vybudována kaple sv. Petra a Pavla a nejspíš také vznikla bazilika sv. Vavřince. Není vůbec vyloučené, že kamenný půlkruh hradby tehdy svíral samotný Vyšehrad. Zatímco Kosmova glosa z roku 1109 tyto hradby dokládá (kníže Bořivoj II. se odebral z pražského hradu ad tutiora urbis Wissegrad moenia…), archeologicky zůstávají kamenné hradby zatím nezachyceny. Pozoruhodnou část opevnění, kterou můžeme spojit s vládou Vratislava II., najdeme na severní straně poblíž kapitulního chrámu. V těchto místech byl objeven zděný most vedoucí přes příkop o původní délce cca 22 m a o 5,35 m šířky. Byl vybudován z otloukaných opukových kvádrů románskou technikou zdění. Most nejspíš směřoval do kapitulního kostela, k němuž přiléhal. Vstup z jižní strany mohl upomínat na Zavřenou bránu vyobrazenou v tzv. Korunovačním evangelistáři krále Vratislava II. (Wihoda, 2015, 161). Na foliu 4v byl vyobrazen portál, před kterým stála postava krále s insigniemi, nad nímž se nacházela část textu z Izajášova proroctví: „Zamknutou král prochází branou, jež k východu zírá“. Motiv Zavřené brány je spjatý s hlubokou sakrální a politickou symbolikou. Vyšehradský kodex, který vznikl snad k příležitosti korunovace Vratislava II., uvádí prorocké vidění Ezechiela, podle kterého mohl pouze vyvolený projít uzavřenou branou. Pokud budeme předpokládat, že vyobrazení na fol. 4v souvisí s románským mostem, pak je na místě úvaha o souvislosti Vratislavovy „tretky“ nošené o velkých svátcích s tímto mostem. Za velký svátek můžeme považovat Velikonoce, které se ve středověku vyznačovaly nápadnou prezentací panovníkovy moci. Tehdy by most vedoucí „odnikud nikam“ mohl sloužit jako reprezentační promenáda pomazaného, Bohem vyvoleného krále.
Velká pozornost byla rovněž věnována bazilice sv. Vavřince, kterou písemné prameny zmiňují až v roce 1267 pod málo říkajícím pojmem capella. Avšak podle pozdějších výzkumů na hřbitově jižně od této baziliky vyplývá, že byla vybudována již za Vratislava II. Mimořádný význam tohoto svatostánku představuje kultu světce, k němuž Vratislav choval mimořádnou úctu. Na svou dobu měla bazilika pokrokové rozvržení půdorysu a podle všeho prý i skvostnou vnitřní výbavu. Důkazem někdejší krásy jsou zlomky malovaného skla a zejména terakotové dlaždice. Dočervena vypálené šestihranné kusy byly proložené s černými kusy, čímž vytvářely celek zobrazující věčný souboj dobra a zla. Jako personifikaci zla si lze představit i na zemi zobrazený obraz císaře Nera. Přičemž poutníci svým šlápnutím na obraz Nera měli symbolicky pokořit Petrova a Pavlova trýznitele, Nera. V nezvykle uspořádaném prostoru severní lodi baziliky se dochovaly dvě nízké apsidy. Podle některých historiků by mohla jedna z nich sloužit k modlitbám a druhá pak jako pokladnice největších památky Vratislavova rodu. Těmito památkami mohly být Vratislavovy insignie moci a podle Kosmy se zde nacházely také lýčené střevíce a brašna zakladatele přemyslovské dynastie.
Prvořadý význam mezi vyšehradskými svatyněmi zaujal dnešní kapitulní kostel sv. Petra a Pavla. Jeho základy měl podle Kosmy položit Vratislav II. a papežův vyslanec tuskulský biskup Jan v roce 1070. Při tomto úkonu měl Vratislav na vlastních zádech odnosit dvanáct košů plných kamení, čímž napodobil Konstantina Velikého při zakládání kostela sv. Petra v Římě. Chrám byl vyjmut z pravomoci českého biskupa a svěřen papežské kurii. Papež rovněž ustanovil, aby byl tento svatý kostel uctíván a nazýván hlavou celé země. Pro zachování výlučnosti kostela mohl probošt, kněz a jáhen sloužit mše v mitře a sandálech po vzoru sedmi kardinálů v Římě. V souvislosti se svatopetrskou kapitulou a odkazem císaře Konstantina se mnozí badatelé domnívají, že Vratislav plánoval získat pro přemyslovské Čechy arcibiskupství. Skvělé postavení chrámu doložil archeologický výzkum B. Nechvátala, který odkryl zhruba 50 m dlouhou a 17 m širokou trojlodní baziliku se dvěma chóry. Zvláště objev západního chóru měl značný význam, neboť jde o prvek, který v 11. století mělo jen několik významných kostelů. Spolu s bazilikou sv. Víta představovaly oba kostely jediné reprezentanty dvouchórového typu baziliky v českých zemích. Tyto baziliky byly spjaty s hlavními říšskými sakrálními centry.
Jak mohl vypadat takový korunovační průvod na Vyšehradě? Znalost korunovačního rituálu významného historika Martina Wihody nám může napovědět (Wihoda, 2015, 163): Brzy nad ránem Vratislav mohl stanout v procesí svých dvořanů na mostě před zavřenou bránou (?). Po modlitbách byl nasměrován do kostela, kde se dal během mše ozdobit korunou. Na shromážděný lid se poté snesla třpytivá sprcha denárů, přičemž vzácné hosty nechal uvést k hodovnímu stolu, kde se četly oslavné básně. Náročný den Vratislav II. mohl zakončit bohoslužbou v kostele sv. Vavřince.
Buď sbohem české království!
„Mezitím dolehla k našemu sluchu zlá zvěst, že se 14. ledna (1092) odebral ke Kristu král Vratislav“. Těmito strohými slovy, aniž by vyzdvihl Vratislavovy slavné činy, Kosmas popsal skon prvního krále Čechů. A nejspíš nebyl sám, kdo si oddychl, když Vratislav zavřel oči. Žádné král je mrtev, ať žije Král, toho dne nebylo vyřčeno. Proč taky? Čeští předáci si mohli oddychnout, zapomenout na království, které jim sebralo výsady volby panovníka a mlčky doufat, že snad bude obnoveno tradiční knížectví.
Faktem zůstává, že rokem 1092 první české království fakticky zaniklo. Titul, který Vratislav II. obdržel za zásluhy a pomoc císaři v boji o investituru, byl nedědičný.
Avšak je nutné připomenout, že Soběslav pravděpodobně zamýšlel v otcových šlépějích pokračovat (Reitinger, 2017). Sídlil na Vyšehradě, byl zde pochován, tituloval se jako monarcha-jedinovládce a těšil se velké přízni císaře Lothara III. po vyhrané bitvě u Chlumce roku 1126. Navíc v roce 1129 obdaroval vyšehradskou baziliku skvostným darem. Šlo o zlatou korunu, která vážila 12 hřiven zlata, 80 hřiven stříbra, mědi a železa bezpočet. Přitom vážila více jak tři desítky kilogramů a nebyla zdobena diamanty. Z čehož vyplývá, že nešlo o královskou korunu, nýbrž lustr zvaný corona. Pod coronou se měly napříště konat královské korunovace. Skvostný lustr byl navíc zavěšen nad tělem pochovaného Vratislava II. Lustr tak měl zajišťovat věčné světlo nad hrobem prvního krále Čechů. Je tak na místě úvaha, zda Soběslav nechtěl propagovat své monarchistické tendence po vzoru Oty III. tímto způsobem.
Můžeme jen spekulovat, proč nakonec Soběslavův pokus o RENOVATIO REGNI WRATIZLAI selhal. Co když Češi prostě nechtěli obnovovat něco, co bořilo staré knížecí tradice?
