Válečníci Velkomoravské říše v minulosti a dnes

6. 5. 2021 Jan Bartošek, Michal Mrázek

Snad každý z nás má nějakou představu, jak asi vypadal středověký rytíř. Většinou je součástí této představy obrovitý chlapík, sedící na koni v nablýskané zbroji třímající pomalovaný štít v jedné ruce a ostrý meč ve druhé ruce. Napadlo vás ale někdy, jak asi mohli vypadat předchůdci těchto elitních těžkooděnců? Co třeba podoba elitního válečníka, kterého měl k ruce před zhruba dvanácti sty lety velkomoravský kníže Svatopluk? Lišil se něčím od onoho rytíře, kterého si jsme schopni všichni tak snadno představit? Nebo naopak měli mnoho společného?

Pojďme si na úvod srovnat představu velkomoravského válečníka tak, jak jste ho mohli vidět třeba na obrazovkách televize s tím, jak zřejmě doopravdy vypadal. Začneme-li od hlavy, u většiny současných rekonstrukcí z bitev uvidíme na hlavě válečníka přilbu. Ta však pravděpodobně nebyla ani zdaleka tak samozřejmou součástí zbroje. Tělo mohla chránit kroužková brň. Dále někteří badatelé uvažují o existenci prošívaných kabátců. Takovéto prošívané kabátce vznikly pravděpodobně v důsledku specializace armád, jejíž počátky můžeme hledat u Karolínské armády a v oblasti Byzance. K ochraně rukou a nohou nemáme dosud nálezy, které by nám napověděly, jak asi mohla taková zbroj vypadat, či jestli vůbec nějaká taková zbroj existovala. Rozdíl mezi skutečnými a nyní zobrazenými bojovníky je také ve štítu. Kulatý štít s kovovou puklicí nemáme v současné době doložen. Naopak zbraně jako kopí, sekery a meče jsou rekonstruovány poměrně přesně, a to i díky různým nálezům, kdy díky nálezům kovových částí zbraní lze zhotovit jejich repliky.

Lze říci, že se můžeme setkat se zdařilými rekonstrukcemi elitních bojovníků, které měl k dispozici kníže Svatopluk. Mnohem vzácnější jsou rekonstrukce branné hotovosti. Ačkoliv zejména při obranné činnosti tito lehkooděnci převažovali, většinou nebývají zahrnuti ani do záběrů z válečných výjevů, ani do rekonstrukcí bitev pořádaných nadšenci. Důvod může být docela prostý – na záběrech z bitev i při různých akcích, kde se můžeme se Slovany setkat, se používají zbraně z oceli, které se od originálních replik liší pouze otupením ostrých hran. Věrné zobrazení branné hotovosti by z tohoto důvodu mohlo skončit katastrofou.

Výzbroj a výstroj

V následující části si podrobněji rozebereme velkomoravské vojsko. Na úvod je dobré si uvědomit, že složení a podoba velkomoravských ozbrojených sil se v průběhu času měnilo. O jejich podobě nás informují zejména archeologické nálezy (na našem území se jedná například o lokality Mikulčice, odkud máme mimo jiné i cenné nálezy jako třeba meč, Pohansko u Břeclavi nebo Staré Město, na území Slovenska patří mezi lokality Nitra, Pobedim či Bojná). Nálezy militarií pochází zejména z hrobů (odtud čerpáme mimořádně cenné poznatky), dále z opevněných či neopevněných sídlišť a vyskytnout se mohou i jiné ojedinělé nálezy.

Velkomoravské vojsko tvořila branná hotovost. Dále také knížecí družina, která postupem času nabývala na významu. V období vlády Mojmíra I. se předpokládá poměrně malá knížecí družina. Podle předpokladů ji tvořili především bojovníci rodově spříznění s knížetem. Kromě nich se v blízkosti knížete pohybovaly i zástupci významných rodů. Celkově se v okolí Mojmíra sdružovalo několik desítek až stovek specializovaných bojovníků. Tato družina jezdila do bitev pravděpodobně na koni. Družiníci byli vyzbrojeni kopím, sekerou, štítem a v některých případech i mečem. Sekery, tzv. moravské bradatice, jsou častou zbraní u pěších bojovníků. Velkomoravská kopí měla listový hrot s tulejkou. Užívala se i kopí s křidélky po stranách, známá především z franského prostředí. Představa kulatého štítu s kovovou puklicí uprostřed, jaký bývá často zobrazován, je dosud nepodložená, jelikož se nenašlo větší množství štítových puklic. Lze předpokládat, že štít mohl být soudkového tvaru, tak aby při nošení na zádech nebránil nositeli v pohybu lesním porostem. Nápovědou, jak mohl štít vypadat, je nález z hradiště Lenzen. V Lenzenu byl nalezen fragment kruhové či mírně oválné desky o průměru zhruba 70 cm. Vzhledem k nedostatku kovových nálezů se předpokládá, že ochranu bojovníka tvořila tlumící vrstva oděvu, která chránila jeho tělo. Možné je i to, že výstroj mohla být doplněna o kroužkové zbroje, ať už se jednalo o produkty místní produkce či byly získány v podobě válečné kořisti. Dalším atributem jízdních válečníků jsou železné ostruhy.

Druhou, výrazně početnější, složku tehdejšího vojska tvořila branná hotovost složená ze svobodných Moravanů. Tyto bojovníky vedli do boje stařešinové. Zde je vhodné podotknout, že ne všichni muži nutně museli být součástí branné hotovosti. I tak se mohl počet branné hotovosti za vlády Mojmíra I. vyšplhat k několika tisícům. Využití této složky mělo především obranný charakter, o čemž vypovídá i výzbroj.

Svobodní Moravané bojovali především sekerami, luky a šípy, oštěpy, kopími a válečnými noži. Někteří badatelé uvažují rovněž o existenci kyje. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o profesionální válečníky, mohla být jejich výzbroj doplněna i o improvizované zbraně vycházejících z pracovních nástrojů. Předpokládá se, že ochranu mohly zajišťovat dřevěné štíty.

Za vlády Svatopluka došlo ke změně ve struktuře velkomoravského vojska. V této době se nejdůležitější složkou vojska stala knížecí družina. Velikost takové družiny mohla dosáhnout tří tisíc až pěti tisíc bojovníků, přičemž byla složena převážně jezdců. Výzbroj těchto bojovníků zajišťoval kníže, dotovat je však mohli i příslušníci nobility či církevní instituce. Součástí této družiny mohli být i bojovníci ze severu či z východních oblastí. Přítomnost těchto cizích válečníků dokládají archeologické nálezy. Kromě knížecí družiny existovaly i velmožské družiny. Ty působily na velmožských dvorcích, zároveň ale byly součástí knížecího vojska.

Výzbroj těchto již profesionálních bojovníků opět tvořily meče, sekery, kopí, válečné nože a štíty. Nebylo neobvyklým jevem, že Svatoplukovi kováři opravovali starší meče. Zde je vhodné podotknout, že meče (stejně jako jiné části zbroje) patřily knížeti, nikoliv bojovníkům. Mírné změny nastaly u seker. Skladba zbraní se výrazným způsobem nelišila od těch, které používali Mojmírovi družiníci. Změn však doznala ochrana bojovníků. Prošívaný kabátec nově doplňoval i kroužkový pancíř. Jeho původ mohl být nejprve ze zahraničí. Máme však doloženo, že koncem 9. století už existovala dílna specializující se na kroužkové brnění také na moravském hradišti v Pohansku. Hlavu chránila přilba s nánosníkem doplněná o kroužkový závěs. Někteří bojovníci mohli mít i chrániče holení, kožené rukávce a rukavice. Výzbroj elitního bojovníka – jezdce mohla mít ve své době cenu asi 50 krav. Zajímavostí je, že tato družina dostávala až 5/6 válečné kořisti (bylo-li tažení úspěšné), zatímco panovníkovi připadla pouze zbývající 1/6.

Zatímco u knížecí družiny můžeme pozorovat výše uvedené změny, pěší oddíly zůstávaly téměř nepozměněny. Společně s jízdními oddíly se odhaduje velikost Svatoplukova vojska až na 25 000 bojovníků, přičemž až 20 000 mohla tvořit právě branná hotovost.

Jak již bylo zmíněno výše, velice cenné poznatky o velkomoravském válečnictví máme zejména díky průzkumu hrobů. Díky přiložené tabulce se můžete podívat, jak často jsou zastoupeny různá militaria právě v hrobech (data jsou aktuální k roku 2015).

Způsob boje

Nyní, když máme představu o skladbě a vybavenosti velkomoravských vojsk, pojďme se podívat, jakým způsobem bojovali.

Zjednodušeně lze říci, že v počátcích Velké Moravy plnila armáda především obranné funkce, zatímco v období největšího rozmachu se jednalo spíše o ofenzivní činnosti. Obranné akce spočívaly v důsledném bránění hradisek, jejichž hradby obsadila jak branná hotovost, tak i družiníci. Ti zde působili především jako pěší síla, jelikož využití jízdních oddílů při obraně nebylo ani zdaleka takové, jako při útoku. Naopak branná hotovost vyzbrojená luky a praky hrála díky své palebné síle při obraně důležitou roli. Zatímco lid se před nepřáteli uchyloval do lesů, bojovníci se soustředili na obranu hradisek. Při obraně hradisek hrály důležitou roli také umělé nebo přírodní překážky. Hradby byly zpočátku dřevohliněné, později se objevují i hradby s kamennou čelní stěnou. Nejjednodušším opevněním byla palisádová stěna, tvořena řadou u sebe vystavěných kůlů. Pokud se hradiska nacházela v nížinách, často se v předpolí hradeb nacházel i vodní tok popřípadě nějaká mokřina.

Složitější avšak také odolnější hradby dělíme na dva typy. K prvnímu řadíme hradby komorové nebo roštové konstrukce. U komorové konstrukce do sebe zapadaly konce kůlů, čímž vznikla stavba podobna podobná srubu (komora). Ta se vyplnila zeminou či kamením. Uvažuje se však, že mohly existovat i nevyplněné komory sloužící například k bydlení. Roštová konstrukce spočívala v křížném ukládání vrstev z kůlů. Tím vznikaly rošty, které byly opět vysypány kamením či zeminou.

Druhým typem jsou hradby skořepinové konstrukce. Základem tohoto typu byly čelní a týlové stěny. Kromě výplně se často vyztužovaly takzvanou kleštinou. Čelní stěna, mohla být jak dřevěná (Staré Město), tak i doplněna o kamennou zeď (např. Mikulčice – Valy). Kamenná zeď chránila hradbu před vypálením a zvyšovala tak její odolnost. Kamenná zeď byla z volně nakladených nebo hlínou spojených kamenů.

Později, zejména v období Svatoplukovy vlády, převažovala útočná činnost. Útočné výpravy měly zajistit především bohatou kořist. Proto byly tyto výpravy plánovány do období, kdy zrála úroda. Díky tomuto předpokladu můžeme říci, že výpravy se nejčastěji odehrávaly v letních měsících. Tato doba byla příhodná také díky vhodnému počasí. Suché letní měsíce umožňovaly rychlejší přesun vojsk, jejichž postup v tomto období nebrzdily rozbahněné komunikace ani rozvodněné řeky. Za ideálních podmínek mohlo vojsko urazit 30 – 40 km za den. Délka takovéto výpravy na cizí území závisela na schopnosti zásobovat armádu.

O tom, jak probíhaly samotné střety mezi jednotlivými vojsky, bohužel nemáme velké množství informací. Jisté je, že útok zahajovaly jízdní oddíly nájezdem s napřaženými kopími. Tento útok byl nejefektivnější, pokud jezdci tvořily přímou linii. Potom následoval útok pěchoty. Boj se poté změnil na několik menších šarvátek. V nich obvykle rozhodovala zručnost a výzbroj válečníků. Jelikož zde už obvykle nebyl prostor na nějaký organizovaný útok jízdy, sesedali družiníci z koní, aby podpořil pěchotu. Boj obvykle vyvrcholil chaotickým ústupem poraženého vojska.

Je poměrně těžké s určitostí odpovědět na otázku, jak asi mohl vypadat boj po útoku jízdy. Lze však předpokládat, že i pěchota udržovala nějaké bojové formace. Takovou mohla být například štítová stěna. Tu si můžeme představit jako řadu bojovníků stojících se štíty sraženými k sobě. Další užívanou formací mohla být i rozvolněná formace, praktická při boji v otevřeném prostoru. Dále mohl být používanou formací i klín, vhodný k prorážení štítové stěny. Čelili-li bojovníci přesile, mohli bojovat také v kruhu (zády k sobě).

Slovanské válečnictví v dnešní době

Nakonec se pojďme podívat, kde všude je možné se se slovanskými válečníky setkat. Začneme-li u televizních obrazovek, zjistíme, že v současné době neexistuje mnoho snímků, které by zobrazovaly podobu velkomoravských bojovníků. Pokud jste ale přeci jen měli to štěstí a na televizní obrazovce jste zahlédli bojové výjevy z Velké Moravy, nejspíše to bylo prostřednictvím nějakého dokumentu. Jedním z takových dokumentů je například dokument Slyšte Slované, volně dostupný na stránkách ČT (pokud jste toto dílo ještě neviděli, můžete tak učinit skrze tento odkaz. Tento dokument, ač ne zaměřený přímo na válečnictví Velké Moravy, nabízí i několik záběrů z boje. Na nich můžeme vidět válečníky s kovovou přilbou, v prošívanici (někdy i v kroužkové košili) s kulatým, železnou puklicí opatřeným štítem. Takto chráněni jsou vyzbrojeni mečem, sekerou či kopím.

Porovnání – vlevo válečník, vpravo branná hotovost

Pokud si říkáte, že by bylo zajímavé vidět slovanské válečníky naživo, pak vězte, že jedna možnost tu skutečně je. Můžete totiž navštívit některou z akcí pořádaných různými šermířskými spolky, zaměřujícími se na období Velké Moravy. Na takových akcích se obvykle setkáte bojovníky podobnými, jako jste mohli vidět v dokumentu Slyšte Slované – tedy především s představiteli elitních družiníků. V případě, že se rozhodnete nějakou šermířkou akci navštívit, je důležité si uvědomit, že se na nich obvykle setkává více skupin šermířů, přičemž většina z nich se Velkou Moravou primárně nezabývá. Proto ne všichni válečníci musejí vždy být ze stejného období či oblasti.